Životopis

JUDr. Milada Horáková byla česká politička, popravená během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za údajné spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti vládnoucí komunistické straně.

Narodila se v Praze a vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Promovala v roce 1926 a nastoupila k Pražskému městskému soudu. Ve stejném roce také vstoupila do Československé národně socialistické strany. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 působila v odboji, v roce 1940 ji zatklo gestapo. Byla odsouzena k smrti, ale později jí byl trest změněn na doživotí. Byla vězněna v Terezíně a později i v různých vězeních po Německu. O svém věznění v Terezíně podala svědectví v procesu s bývalým státním tajemníkem a říšským ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem.

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy a znovu vstoupila do své strany. Byla zvolena členkou parlamentu, ve kterém působila až do komunistického puče v únoru 1948, kdy rezignovala. Přestože jí přátelé radili, aby opustila Československo, Horáková ve své vlasti zůstala a byla stále politicky aktivní. 27. září 1949 byla zatčena a označena za vůdkyni hnutí, které se mělo snažit svrhnout komunistický režim.

StB, československá tajná bezpečnost, neblaze proslulá svými brutálními způsoby vyšetřování, se snažila rozbít údajnou skupinu kontrarevolucionářů a donutit je přiznat se ke spiknutí a velezradě. Užívala k tomu jak fyzického, tak ve větší míře i psychického mučení (např. ji izolovali do malé místnosti bez světel, dostatku potravy a spánku…).

Proces:
Milada Horáková před soudem.Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. Proces měl svůj vnucený „scénář“, podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech jednali obžalovaní mimo něj. Obzvláště Horáková se zcela nepoddala a místy bránila sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.

Proces trval osm dní. Během procesu nosili příslušníci do soudní síně koše s rezolucemi lidí žádajících tresty pro obviněné. Po závěrečné řeči státních zástupců Viesky, Urválka a Ludmily Brožové Polednové byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.

Přestože se mnohé slavné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro souzené milost, byla Milada Horáková se svými třemi kolegy 8. června 1950 odsouzena k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána 27. června 1950. Jak ukazují nedávné studie, Horáková byla zabita zvláště brutálním způsobem, když ji nechali několik minut dusit se s provazem okolo krku.

Dne 1. listopadu 2007 byla bývalá prokurátorka Ludmila Brožová Polednová odsouzena k osmiletému nepodmíněnému trestu za spolupachatelství na vraždě. Avšak trest zřejmě ze zdravotních důvodů nikdy nenastoupí. Toto připustil i předseda senátu Petr Braun, který však považuje za důležitý fakt a morální odsouzení zločinu komunismu i samotné odsouzení.[1][2] 10. února 2008 Vrchní soud v Praze rozhodl, že je 4 násobná justiční vražda z roku 1950 promlčena a tím tak osvobodil Ludmilu Brožovou Polednovou. Nejvyšší státní zástupkyně však případ vrátila vrchnímu soudu k posouzení a dne 11.9.2008 byla Ludmila Brožová Polednová s konečnou platností odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně. [3] Zvukový záznam z projevu během procesu


Poslední dopis dr. Milady Horákové

Praha – Pankrác věznice 27. VI. 1950, 2 1/2 hod.

Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. – Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. – Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada

Pomník:
Pomník Milady HorákovéHrob Milady Horákové na Vyšehradském hřbitově v Praze je místem každoročního pietního setkání lidí, kteří si připomínají výročí její popravy. 7. března 2006 její náhrobek poničil neznámý vandal, když ukroutil její bronzovou bustu. Způsobil škodu zhruba 65 tisíc korun, případ vyšetřovala policie. Není vyloučeno, že pachatelem byl zloděj kovů.

V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy.

Roku 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody.

26.října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.